Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přestože se před čtyřmi léty v době vydání doposud posledního studiového alba švédských doomových mágů CANDLEMASS „Psalms For The Dead“ kapela nechala slyšet, že jde o album definitivně poslední, bylo jasné, že dříve nebo později tohle prohlášení pozbude platnosti. Ústřední mozek Leif Edling sice v mezičase onemocněl chronickým únavovým syndromem, takže už nějaké dva roky nevystupuje živě, ovšem o to aktivnější je ve své skladatelské roli jinak (také AVATARIUM a THE DOOMSDAY KINGDOM). Zbytek CANDLEMASS pak neúnavně dál brázdí koncertní pódia, dočasná posila za mikrofónem Mats Levén dokonce byl na sklonku loňského roku jmenován zpěvákem oficiálním a tak už scházela jen nějaká ta záminka, za kterou by se nová nahrávka dala schovat.
K ní došlo letos, kulatých třicet let od vydání proslulého učebnicového debutu „Epicus Doomicus Metallicus“, a Švédové na jeho počest povili čtyřskladbové EP „Death Thy Lover“. K radosti všech jejich fanoušků a věrných posluchačů, jistě, neboť jeho obsahem je nádherná esence samotné kapely, jež vám v okamžiku, kdy se rozezní, provoní nejbližší okolí jako ta nejvoňavější vonná tyčinka a protká ovzduší kolem vás nenapodobitelnou atmosférou švédského vnímání zmaru a chmurné nostalgie.
Vskutku, po těch čtyřech létech půstu (se kterým se navíc člověk jen těžko smiřoval) jsou nové skladby téměř jako malý zázrak. Mrazivé nálady, mistrovské melodie, kouzelné vybrnkávačky a riffy a spolu s tím vším i všudypřítomný dojem stoprocentně fungující špičkové metalové kapely, která zase jednou šlape jako ty Nejvyšší hodinky, měřící nám všem ČAS.
V tomto duchu se pak není co divit, že všechny čtyři nové skladby jsou opravdovými doomovými skvosty. Titulní skladba je v souladu se svým názvem dokonalou poklonou smrti, nakolik to není zrovna opěvováníhodná záležitost, ovšem spojená s nepřebernou spoustou emocí, které se CANDLEMASS znovu povedlo dokonale vyjádřit. „Sleeping Giant“ je zase výstavní skříní pravého edlingovského riffu, po němž se vzývání dávného mocnáře sveze jako kamenná sekyra po bronzovém štítu. „Sinister And Sweet“ se svou monstrózně houpavou náladou a dalším mocným riffem následně představuje vrchol celé nahrávky, ochromující stejně jako kousnutí odporným pavoukem, a celé nám to symbolicky uzavře instrumentálka „The Goose“, o nic méně uhrančivější, byť na ní samozřejmě chybí krásný Levénův vokál.
Proto tedy nemohu jinak, než vyslovit absolutně nejvyšší hodnocení, které si švédská legenda za svůj aktuální počin jednoznačně zaslouží. Kéž by nás ještě obdařila mnohými a mnohými minutami podobné hudby a kéž by jí k tomu mohl Leif Edling pomoci nejen v nahrávacím studiu. Bravo, pánové, opravdu bravo!
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!